Tento e-shop využívá cookies a bez jejich použití není schopen fungovat. Nesouhlasím s použitím cookies na tomto e-shopu (zobrazí se prázdná stránka).
X
backgroundImage
počet produktů: 0
cena: 0 CZK
kontaktní formulář
chci zaslat dotaz
Odběr novinek

Přihlásit k odběru

možnosti plateb
počítadlo přístupů
online: 0
dnes: 24
týden: 180
celkem: 154370
EET Podle zákona o evidenci tržeb je prodávající povinen vystavit kupujícímu účtenku. Zároveň je povinen zaevidovat přijatou tržbu u správce daně online; v případě technického výpadku pak nejpozději do 48 hodin.

Napsali o nás

Potápění v Česku je skvělá škola

Stanislav Hejhal (vlevo) připravuje autora článku na první ponor.

Stanislav Hejhal (vlevo) připravuje autora článku na první ponor. Autor: Jana Kudělová

26.11.2011 20:00

Kutnohorsko /ROZHOVOR/-­ Přístrojové potápění je stále populárnější. Potápěčské školy chrlí ročně desítky nových potápěčů. Přístup instruktora Stanislava Hejhala z Vinař je jiný. Důležitá je bezpečnost a skutečné schopnosti jeho absolventů.

 
 
 

Rozhovor s potápěčským instruktorem Stanislavem Hejhalem z Vinař na Kutnohorsku.

Jak ses dostal k potápění?

Ve čtyřech letech jsem se s tátou začal jezdit potápět do bazénu. Postupem času, asi kolem šesti let, jsem se dostal na volnou vodu. Tehdy byl problém sehnat pořádné vybavení, takže to byla spíš improvizace. Měli jsme třeba lahve upravené z hasicích přístrojů. Na koupi oficiálního vybavení musel mít každý povolení od Svazarmu, byly to tenkrát úplně jiné začátky. Běžně se nepoužívaly manometry ani jiné kontrolní přístroje. Flašky tenkrát měly jen manuální rezervu, takže člověk dýchal, a jakmile to začalo jít ztěžka, tak věděl, žemá rychle zahájit výstup.

Takže jsi neměl daleko k jeho historickým počátkům…

Táta zakládal ve Stříbře první klub potápěčů. Nejdřív se potápěl s tím, co doma dokázali nějak sestrojit, ale byli donuceni k tomu, aby založili pod Svazarmem oficiální klub. Ten vedl do roku 1989. Pro potápění je to už dávná historie. V té době se lidé běžně nepotápěli. Potápění bylo bráno jako vrcholový sport, takže člověk musel projít speciální zdravotní prohlídkou a mnohem náročnějšími kurzy. Bylo opravdu těžké se k tomu dostat.

Raketově rychlý vývoj.

Ano. Stejně jako mnohé jiné sporty. Například skákání na padáku. Dnes se k tomu dostane téměř každý, kdo na tomá peníze. Ale zase jim mnohdy chybí zkušenosti.

V čem pro tebe spočívá kouzlo potápění?

To ticho… (smích). Je to o atmosféře, stavu beztíže… Poznávání něčeho nového, když se člověk dostane na místa, kde už léta nikdo nebyl. Jako kostel Těchnice na Orlíku – člověk proplouvá kostelem v šedesátimetrové hloubce, vidíte oltář, malby na zdi a představa, že kromě potápěčů tam nikdo nevstoupil už mnoho let, je vzrušující. Při potápění na moři jsou to zase chvíle, když se člověk dostane do nějakého vraku, kde ještě vidí zbytky vybavení po námořnících. Prostě úžasné.

Co je asi nej­místo, které jsi navštívil? A vysněná lokalita?

Z toho, co už jsem poznal, tak se mi nejvíc líbil například vrak Thistlegorm v Egyptě, kde jsou vidět motorky, lokomotiva a spousta válečného materiálu. Jsou tam náklaďáky plné beden ­ asi nejzajímavější vrak, jaký jsem poznal. Mým snem je potápění v jeskyních v Mexiku. Jsou dlouhé i několik kilometrů.

Jeskynní potápění je, alespoň podle toho, co vím, jedna z těch hodně vysokých met... Jak ses k němu propracoval?

Vroce 1999 jsme ve Stříbře založili nový potápěčský klub a dělali jsme také nějaké práce pro město. Čistili jsme nějaké středověké šachty, ze kterých později vybudovali hornické muzeum. Dělali jsme také průzkum šachet, viditelnost tam byla půl metru nebo žádná, když člověk plaval tam, tak to ještě šlo, ale když plaval zpátky, tak už to bylo možné jedině po laně. Nehledě na to, že jsme tam zažili dva závaly, které naštěstí byly pokaždé na té správné straně, takže senám nic nestalo.

Jak jsi vlastně „rostl“, jako potápěč?

Ze začátku jsem se potápěl jako rekreační potápěč, i když jsem dělal ty jeskyně, tak to bylo na úrovni rekreační. Postupem času jsem si udělal druhou a třetí hvězdu (základní pokročilé potápěčské kvalifikace ­ pozn. red.) a začal začal s trimixem (speciální směs dýchatelných plynů používaná od hloubky 40 metrů ­ pozn. red.) a hloubkovými ponory. Později jsem absolvoval samozřejmě instruktorský výcvik. Vroce 2007 jsem se zcela přeorientoval na technické potápění.

Co to znamená, technické potápění?

Je to o tom, potápět se co nejbezpečněji a zároveň realizovat náročnější ponory. Chodit v zimě pod led nebo do hloubek. Mít lepší technické vybavení. Jsou to desítky ponorů, než člověk začne všechnu výstroj dobře ovládat. Když se někdo dá na technickou cestu, je pořád co zdokonalovat. Člověk se potom nepotápí hodinu, ale třeba čtyři hodiny. Může se naučit třeba využívat skútr. Jsou i šílenosti, kdy se dá udělat třeba dvacetihodinový ponor. Člověk rozšiřuje své schopnosti a možnosti.

V jaké jsi byl největší hloubce?

68 metrů. Teď dělám ponory s trimixem, takže mám kvalifikaci do nějakých sedmdesáti metrů. Do takové hloubky mohu jít bezpečně.

Říká se, že potápění je nebezpečný sport. Jak to vnímáš ty?

Člověk musí respektovat všechny pravidla, která se naučil v kurzu a nesmí zbytečně riskovat. Potom si potápění užívá. Drtivá všech nehod, které se stanou, je z neukázněnosti. Za poslední roky vždycky šlo o to, že něco nebylo dodrženo – buď byla nevhodná výstroj, nebo neukázněnost, že lidé šli hlouběji, než na co měli kvalifikaci. Základem je dodržet hloubku, naplánovat si ponor a nikdy se nepotápět sám.

Jakou jsi zažil největší „krizovku“?

Asi když jsem se zamotal na těchnickém kostele v šedesátimetrové hloubce do šňůry. Byl jsem ověšený věcmi, takže jsem si nedokázal dosáhnout na nohu a vyprostit se. Jasně, byla možnost to uříznout, ale člověk by zkazil práci lidí, kteří to tam dělali. Promyslel jsem to a nakonec se vymotal. Člověk by si měl uvědomit, že nikdy není tak špatně, aby musel začít panikařit. Musí zvládnout své pocity. Když člověk upadne do stresu, začne strašně rychle dýchat a zmatkovat. Je potřeba naopak zklidnit všechny své pohyby, dostat se do klidové pozice a přemýšlet, co se to člověku stalo.

Jakou roli v rizikovosti potápění mohou sehrát samotné kurzy? Z vlastní zkušenosti vím, že dbáš na co nejdokonalejší přípravu svých „svěřenců“…

Potápění se velmi komercializovalo. Někteří instruktoři mají výcvik, jako svou hlavní živnost, musí proškolit několik lidí měsíčně. Ato co nejrychleji. Lidé by měli být soudní, když někdo udělá kurz hrozně rychle, mohl by tušit, že něco není v pořádku. Absolventi kurzů nejsou připravení a může jít o život. Přípravu není radno podcenit.

Jak bys popsal svůj přístup?

Ke každému kurzistovi přistupuji individuálně. Mám kurzistu, se kterým můžu hned do hloubky deseti metrů na volné vodě, a mám kurzistu, se kterým musím jít dvakrát do bazénu, než si troufnu ho někam vzít. „Vypotápět” se může prakticky každý, ale nesmí se to uspěchat. Nejriskantnější asi je, udělat si kurz v cizině na moři a potom skočit do českých podmínek.

V čem to riziko spočívá?

Potápěč, který se naučí potápět v Česku, nebude mít problém s tím, že by měl pocit, že je malá viditelnost, že je to nebezpečné. Nebude panikařit, když se dostane do zkalené vody. U nás je totiž viditelnost, když je dobrá, tak deset metrů, což je špičková viditelnost. Zatímco v moři kolem sebe vidí dvacet, třicet metrů. Tma a chlad na člověka působí stresově. Když člověk dělá ponor ve třiceti metrech, kde vidí jen na délku kuželu světla ze své lampy, je to stejné asi jako, když člověk chodí v noci po lese s baterkou. Potápěč se tady musí lépe psychicky připravit, musí tomu podlehnout. Dá mu to však mnohem více, zlepší si techniku a podobně.

Jaké lokality v Česku jsou pro tebe nejzajímavější?

Osobně mě třeba zaujala místa na vltavských přehradách. Zaniklé vesnice a podobně. Tam jsou zajímavé lokality. Na Orlíku je asi nejtěžší lokalita právě těchnický kostel, na Slapech zase Ferdinandův sloup. Je to místo blízko přehrady v hloubce čtyřicet metrů, hučí tam turbíny. Je to pořádná dávka adrenalinu. Když se začnou rozjíždět turbíny, je to hrozný rachot. V takové lokalitě se ne každý může potápět, ne každý tam dokáže strčit hlavu pod vodu, i když je „vypotápěný”. Když se člověk ztratí, tak jediná šance je plavat podle kompasu na sever. A člověk cítí, jak ho to trochu táhne směrem k přehradě…

Jaké kvalifikace můžeš školit?

Od potápění dětí, až po třetí stupeň u dospělých. Mohu školit orientaci pod vodou pomocí kompasu, noční potápění, poskytování kyslíku, nitrox, full nitrox... Je toho hodně. V brzké době bych měl mít oprávnění školit trimix.

A jaký je ideální začátek?

Určitě si potápění vyzkoušet. Já dělám například takzvané zkušební ponory na otevřené vodě, ne v bazénu. Člověk alespoň pozná, co je to potápění. Většinou ho vezmu na lom, kde je pěkná viditelnost, a uvidí tam nějaké štiky nebo atrakci.

Ale nevěnuješ se jen potápění…

Organizuji i dovolené na jachtě na moři. Mám kapitánské zkoušky a jachta skýtá skvělé možnosti. V poslední době jezdím hlavně na Korsiku. Je dostupná a nabízí úžasné lokality, ale na konkrétním plánu se vždy domluvím s posádkou. Dokážeme navštívit třeba vrak B­17 z 2. světové války, vrak staré uhelné lodi, krásné stěny, které padají do obrovských hloubek. Prostě zajímavý podmořský život. Nádherný zážitek. (mv)

Stanislav Hejhal

* věk: 35 let
* profese: voják z povolání
* koníčky: parašutismus, potápění, sportovní střelba, horolezectvý, ferraty
* oblíbená hudba: klidná, žádný metal...
Vyznamenání

11. listopadu 2010 převzal z rukou velitele 21. Základny taktického letectva v Čáslavi rotmistr Stanislav Hejhal ocenění ministra obrany ve formě Záslužného kříže III. stupně. Na lomu Leštinka totiž zachránil život potápěči, který se pod vodou přiotrávil oxidem uhličitým.

 

Ponor jako vánoční dárek? Proč ne...
Se Standou jsem se seznámil jako zarputilý suchozemec. Pod vodou jsem běžně nedýchal a ploutve ovládal..., no asi jako ryba nohy. Pod hladinu mě to ale táhlo nesmírně a jiná cesta, kromě dobrovolného utonutí, neexistovala-­ musel jsem se stát potápěčem. V tu chvíli, kdy to bylo spíše snění, než cokoliv jiného, zasáhla má drahá přítelkyně Jana a připravila pro mě narozeninový dárek-­ zkušební ponor u Standy Hejhala. Jako jediný prý totiž nabízel skutečný ponor na otevřené vodě. Řekla si zřejmě, že co mě neutopí... Chvíli jsem se dva metry pod hladinou vzpíral a kašlal a trpěl, ale nakonec se oddal pocitu naprosté odevzdanosti a z hloubky deseti až čtrnácti metrů si prohlédl lom Leštinka. Byl to dárek, který mi změnil život. Později jsem právě u Standy absolvoval kurz, získal základní kvalifikaci OWD a nastoupil mnohaletou cestu do hlubin. Sled událostí, kterými si prošly stovky potápěčů. Mám však pocit, že to, čím se mé začátky odlišují od mnoha jiných, spočívá právě v osobě Standy Hejhala a jeho instruktorské filozofii. Nejsem jen položka v účetnictví potápěčské školy, na svého instruktora se mohu spolehnout a taky tuším, že s jeho pomocí za pár let do těch šílených šedesáti metrů a ke kostelu Těchnice na Orlíku nějak doplavu. S potápěním se totiž člověku mění životní cíle a sny. Jsou k nepochopení druhých o mnoho chladnější a temnější. Někdo by řekl noční můry. Pokud má váš blízký stejně podivné tužby, dejte mu šanci si je vyplnit. Můžete třeba hned o Vánocích, není nic jednoduššího a příjemnějšího, než si v prosinci odskočit na hodinku pod led.

Martin Vaněk, šéfredaktor Kutnohorského deníku
 
 
 

 

zk-iii-a-pict1429Schůzka s panem rotmistrem Stanislavem Hejhalem byla pro mě příjemným zpestřením pracovního dne. Skutečně si myslím, že ani trochu nenadsazuji. Vždy, když člověk potká skromnost spojenou s přiměřenou dávkou lidské odvahy je to příjemná a hlavně vzácná kombinace. Jeho první slova byly „Já ale nic moc neudělal“.

 

 

 

Na pozadí této naprosto vágní větičky, je ale záchrana lidského života. „Nic jste neudělal?“ Jeho slova mě udivila a pan rotmistr pokračoval: „Vždyť jsem jenom využil toho co mě naučili v kurzech, kterými jako potápěčský instruktor procházím.“ Zajímalo mě co se vlastně stalo onoho dne, kdy přicházel se dvěma dalšími potápěči k zatopenému lomu, aby se věnoval svému životnímu koníčku. „Při příchodu k vodě jsem zaznamenal od samotného začátku ruch a zmatek. Po chvilce jsme zjistili společně s kolegy, že parta, která se potápěla chvilku před námi má velký problém. Po břehu pobíhal zmatený majitel zatopeného lomu a pořád gestikuloval něco, co se chvilku podobalo výhrůžkám a chvilku bezmoci. V jeho očích byl strach a prosba o pomoc. Celé se to vlastně odehrálo velice rychle a ani jsem neměl čas o tom přemýšlet co se to vlastně děje,“ říká pan Stanislav Hejhal. „Kolega se vrhnul do vody a jal se pomoci potápěči, který vytahoval z vody tonoucího se kolegu. Ani nevím, jak se mi ocitl telefon v ruce a já vytočil záchranou službu,“ pokračuje dál můj protějšek. „Následovala skoro nekonečná doba, kdy jsem se snažil předikovat co se vlastně stalo a na tomto základě jsem stanovil velmi zevrubnou diagnózu, a to že se jedná pravděpodobně o otravu oxidem uhličitým. Pro záchranou službu jsem určil místo, kde se nacházíme a poslal jsem dalšího kolegu na hlavní silnici, aby tam počkal. V tomto momentě jsem již pokládal telefon a pomáhal vytáhnout utonulého na břeh. Začal boj o jeho život. Postupoval jsem vyčištěním ústní dutiny a pána jsme s kolegou zaintubovali. Až do příjezdu záchranné služby jsme prováděli masáž srdce a umělé dýchání. Pomohla nám také kyslíková bomba, kterou jsme při záchraně používali. Docela mě zarazilo, že za mými zády padaly věty typu „ten to už má za sebou“. Po celou dobu jsem ani na vteřinu nemyslel na to, že by ten člověk umřel. Bojovali jsme o život! Po příjezdu záchranky jsme předali pána odborníkům již s hmatatelným pulsem a dechem. V záchrance již byl, jak jsem se později dozvěděl, pán stabilizovaný.“  

 

Pan rotmistr je, jak sám zcela skromně říká, jen dalším v řadě, kdo pomohl, když bylo potřeba. Dne 11. listopadu 2010 převzal z rukou velitele 21.Základny taktického letectva v Čáslavi pan rotmistr Stanislav Hejhal ocenění Ministra obrany ve formě Záslužného kříže III. stupně. Současnost sebou přináší a odnáší hektické dny. Přijímáme dnes a denně informace o ztrátách na lidských životech z médií, ale jsme ještě schopni se vůbec pozastavit nad cenou lidskosti a života v té nejzákladnější formě ? Byli bychom schopni racionálně uvažovat v situaci, kdy jde tomu druhému o život a potřebuje právě nás?

 

nadporučík Mgr. Bohuslav Kůrka

tiskový a informační důstojník 21. zTL Čáslav